Belém měl být „COP pravdy“, „COP implementace“, „COP lidí a Amazonie“. Z výroků brazilského prezidenta Lula da Silvy i výkonného tajemníka UNFCCC Simona Stiella se dalo vyčíst, že třicátý klimatický summit má ukázat, zda dokáže multilateralismus ještě pohnout světem, který už žije v éře rekordních vln veder, požárů a povodní. COP30 se navzdory očekáváním nezapíše do historie jako průlomový summit, který by sám o sobě změnil trajektorii emisí. Belém byl spíše summitem technického a implementačního zrychlení, pokusem přiznat si, že rámce máme, ale že je neumíme dostatečně rychle naplňovat.
Otázka, zda byl Belém úspěchem, nebo fiaskem, je tedy do jisté míry špatně položená. Klimatické summity nejsou jednorázovým referendem o stavu světa, ale dlouhý, někdy frustrující proces. Jednotlivé ročníky do něj přidávají další vrstvu, někdy symbolickou, jindy technickou. Belém patří spíše do té druhé kategorie.
Jedním z úspěchů Belému je Global Mutirão, brazilský koncept kolektivního, celospolečenského úsilí. V zásadě jde o snahu vytvořit jeden ucelený proces provádění Pařížské dohody namísto dnešní roztříštěnosti mezi národními plány, adaptačními strategiemi, sektorovými politikami a iniciativami měst, regionů a firem. V jeho rámci se státy shodly, že do roku 2035 budou společně usilovat o mobilizaci alespoň 1,3 bilionu dolarů ročně na klimatická opatření, ztrojnásobí objem peněz na adaptaci a zavedou pravidelné doplňování fondu ztrát a škod.
Současně vznikly dvě nové iniciativy – Belém Mission to 1.5 a Global Implementation Accelerator, které mají pomoci jednak se zvyšováním ambicí a zároveň s praktickou realizací národních klimatických plánů. Co přesně bude ale obsahem těchto iniciativ není zatím zcela zřejmé. Právě tato neurčitost může mít strategický význam. Oba rámce totiž vytvářejí prostor, v němž lze v dalších letech znovu otevřít jednu z nejzásadnějších otázek, jak přesně a v jakém tempu mají státy ukončovat využívání fosilních paliv. Belému se zároveň podařilo zakotvit v textu závazek udržet oteplení pod hranicí 1,5 °C, čímž summit posiluje normativní pozici Pařížské dohody a poskytuje vyjednavačům argumentační oporu pro další jednání.
Tam, kde mnozí doufali v jasnější posun, však zůstává výsledek opatrný. Více než osmdesát států podporovalo brazilský návrh na vznik formální roadmapy pro postupný odklon od fosilních paliv. Mezi nejviditelnějšími zastánci byla Kolumbie, která letos oznámila, že celý její amazonský region bude uzavřen pro nové ropné a těžební projekty, a dlouhodobě patří k nejaktivnějším obhájcům mezinárodního rámce pro ukončení spalování fosilních paliv. V návrhu závěrečné zprávy se navrhovaná mapa objevovala do posledních hodin, nakonec však z textu zmizela. Přijatý dokument se omezuje na odkaz na „UAE Consensus“ z Dubaje, který hovoří pouze o postupném “přechodu od fosilních paliv”. Explicitně se fosilní paliva v závěrečném textu nezmiňují. Někteří klimatičtí novináři to přirovnávají k situaci, jako kdyby se konal summit o malárii a ve finálním dokumentu se vůbec neobjevilo slovo komár.
Z hlediska globální klimatické politiky patří mezi nejvýraznější momenty COP30 paradoxně něco, co se nestalo. Absence Spojených států jakožto formálního účastníka mohla v dnešním polarizovaném světě spustit dominový efekt. Pokud by se přidaly další klíčové státy, mezinárodní legitimita procesu by byla zásadně narušena. To se nestalo. Kromě USA chybělo jen několik zemí jako Afghánistán, Myanmar nebo San Marino. V dnešním geopolitickém klimatu je to poměrně důležitý moment, protože to potvrzuje, že multilaterální klimatická diplomacie zůstává pro většinu států relevantní. Zároveň ale bylo v průběhu jednání zřejmé, že absence Spojených států zanechala viditelnou mezeru v leadershipu. V minulosti často sehrávaly roli prostředníka, který dokázal hledat kompromis mezi arabskou skupinou, rozvojovými státy a ambicióznějšími aktéry. U hlavního politického sporu, fosilních paliv, to bylo cítit nejvíce. Petrostáty, podpořené některými dalšími velkými emitenty, dokázaly zablokovat ambicióznější formulace o odklonu od fosilu i texty k odlesňování.
Do toho vstupovala rekordní přítomnost fosilního průmyslu. Odhady mluví o tom, že zhruba každý dvacátý až pětadvacátý akreditovaný účastník měl vazbu na ropný či plynárenský průmysl, což je historicky jeden z nejvyšších podílů. Je pochopitelné, že se tento sektor chce jednání zúčastnit, bez něj se transformace neobejde. U firem, jejichž obchodní model stojí na spalování fosilních paliv, by ale bylo fér požadovat větší transparentnost, například s jakým cílem na summit přijíždějí a jaké konkrétní kroky plánují po návratu domů. Bez toho jejich účast vyvolává pochybnosti a snižuje důvěryhodnost procesu.
Jednou z oblastí, které se mediálně nedostalo tolik pozornosti, je rozsah posunu v oblasti infrastruktury a přírody. Podle výstupů Global Climate Action Agenda se v Belému poprvé objevil ucelený globální rámec pro modernizaci přenosových soustav, posílení flexibility a rozšíření kapacit pro skladování energie v hodnotě přibližně jednoho bilionu dolarů do roku 2030. Na tomto plánu spolupracují iniciativy od Green Grids Initiative až po IRENA či Clean Energy Ministerial. Jde o zcela zásadní předpoklad pro celou transformaci, bez sítí nelze připojit další obnovitelné zdroje, bez flexibilních zdrojů nelze elektrifikovat průmysl a vytápění a bez adekvátního úložiště nelze zajistit stabilitu soustavy.
Brazilské předsednictví zároveň posunulo do popředí roli přírody, i když ne v takovém rozsahu, jak se očekávalo. Global Mutirão výslovně uznává, že přechod k nízkouhlíkové a klimaticky odolné ekonomice je „nevratný a představuje trend budoucnosti“, a znovu potvrzuje závazek zastavit a zvrátit odlesňování a degradaci lesů do roku 2030. Do rámce Globálního cíle pro adaptaci byly zařazeny tzv. Belémské adaptační indikátory, včetně šesti ukazatelů pro ekosystémy a biodiverzitu. Ty mají sledovat například rozsah ekosystémů zapojených do adaptačních opatření nebo míru jejich odolnosti. Historickým krokem je rovněž první začlenění indikátorů týkajících se kultury a kulturního dědictví do procesu UNFCCC včetně pěti ukazatelů, které mají sledovat, jak jednotlivé státy chrání své kulturní památky před dopady změny klimatu.
Druhou podhodnocenou linií Belému je role měst, států a regionů. Spojené státy navzdory bojkotu na úrovni federální vlády přivezly po Brazílii druhou největší substátní delegaci čítající zhruba 750 starostů a guvernérů. Šéfové organizací jako C40 Cities, ICLEI nebo Global Covenant of Mayors vyzvali generálního tajemníka OSN, aby vznikl formální prostor pro integraci městské klimatické agendy do systému OSN.
Analýzy UN-Habitat ukazují, že počet států, které systematicky zapojují města a regiony do svých klimatických závazků, se mezi druhou a třetí generací národních plánů (NDCs) téměř zdvojnásobil. Nově spuštěný Solutions Acceleration Plan (PAS) má do roku 2030 zajistit, aby více než stovka národních plánů obsahovala jasné mechanismy víceúrovňového řízení včetně posílení přístupu měst k datům, technologiím a financím.
Dynamika samotných měst tento posun potvrzuje. Skupina C40 Cities sdružuje přibližně 100 měst s celkovou populací zhruba 920 milionů lidí. Podle dat snižují jejich členská města emise zhruba pětkrát rychleji než je globální průměr a často rychleji než jejich vlastní národní vlády. Dalším příkladem je U.S. Climate Alliance, která představuje přibližně 55 % obyvatel a 60 % ekonomiky a de facto vytváří paralelní klimatickou politiku, která drží kurz i při výkyvech federální politiky. A není to jediná substátní klimatická iniciativa ve Spojených státech, která se oficiálně hlásí k dodržování cílů Pařížské klimatické dohody.
Při pohledu na čísla je snadné podlehnout skepsi. Globální emise skleníkových plynů stále rostou, fosilní paliva zůstávají dominantním zdrojem energie, klimatické finance jsou hluboko pod úrovní, kterou by naznačovala věda. Zatím žádná z klimatických konferencí nedokázala zatím „ohnout globální křivku“ emisí směrem dolů.
Zároveň však platí, že bez Pařížské dohody bychom dnes pravděpodobně mířili ke čtyřem stupňům oteplení, zatímco současné projekce se pohybují kolem 2,3–2,8 °C za předpokladu, že státy splní své sliby. Rozdíl mezi oteplením o 1,5 °C, 2 °C či 2,8 °C rozhodně není zanedbatelný. Nejde o technický detail, ale o miliony zasažených životů, rozsah budoucí klimatické migrace, škody na majetku a zejména o míru nevratných změn v ekosystémech.
COPy posouvají diplomacii, vytvářejí rámce, pravidla a signály, ale nemohou nahradit domácí politiku a co z ní vyplývá pro finanční toky a investice. Jak významný COP30 ve skutečnosti byl, ukážou až následující roky podle toho, zda se slibovaných 1,3 bilionu dolarů ročně skutečně projeví v rozpočtech a projektech, zda vzniknou alespoň dobrovolné roadmapy k odklonu od fosilních paliv a k zastavení odlesňování, a zda se víceúrovňové řízení stane samozřejmou součástí národních klimatických strategií. Přes veškerou frustraci nelze COP30 označit za selhání. Už jen udržení křehkého konsenzu téměř dvou set států má svou hodnotu v současném geopolitickém klimatu. Zároveň platí, že svět si nemůže dovolit další promarněné roky. Klimatická diplomacie bude muset znovu nabrat dech. Příští rok na COP31 v Turecku a následně na COP32 v Etiopii se ukáže, zda Belém otevřel cestu k opravdové transformaci.
Jednou z lekcí Belému je, že ani státy výrazně závislé na fosilních palivech dnes vědecké poznání nezpochybňují. Spory se nevedou o nutnost přechodu k nízkoemisní ekonomice, ale o tempo a o spravedlivé rozložení nákladů této transformace. Otázkou tedy není, zda změna proběhne, ale jak rychle a za jakých podmínek.
Pokud by se Česká republika vydala cestou otevřeného odmítání klimatické politiky, vychýlila by se z hlavního evropského i globálního proudu. Nešlo by jen o reputační problém. V sázce by byly i investice do energetiky a průmyslu, vazby v evropských hodnotových řetězcích či přístup k inovačním partnerstvím. V situaci, kdy velké ekonomiky od EU přes Čínu až po některé petrostáty hledají způsoby, jak transformaci urychlit, by takový krok znamenal spíše výrazné strategické oslabení.
Česká debata by se tak měla méně točit kolem otázky „klimatické konference – ano, nebo ne?“ a více kolem toho, zda dokážeme využít vznikající mezinárodní rámce pro modernizaci energetických sítí, posílení adaptace a spravedlivou transformaci uhelných regionů. Právě v tom se v příštích letech rozhodne, zda bude Česká republika schopna udržet krok s evropskou i globální trajektorií změn.
Belém navíc upozornil na rostoucí roli klimatických dezinformací v politickém rozhodování a poprvé přijal rámec, který má jejich šíření omezovat. V prostředí, kde falešné či manipulativní narativy dokáží podkopat veřejnou podporu transformace, představuje tato iniciativa relevantní varování i pro státy, jako je Česká republika.
Aby vědci a vědkyně, kteří píšou o klimatické změně, byli víc slyšet. Poskytujeme médiím kvalitní a podložené informace o různých aspektech změny klimatu.
Sound of Science 2022 - všechna práva vyhrazena. Fotografie na webu jsou z otevřených databází, jako jsou Pixabay, Shutterstock, Unspalsh a Creative Commons Licences.
