Válka s Íránem ukazuje, že odstřihnutí od ruských hnojiv samo o sobě nestačí

Zatímco USA a Írán po neúspěšném jednání soupeří o kontrolu nad Hormuzským průlivem, dodávky hnojiv procházející touto strategickou oblastí nadále váznou. Úžina, kterou v minulých letech procházela přibližně třetina celosvětového obchodu se syntetickými hnojivy, je neprůchodná od konce února. Blokáda nejvíc zasahuje dodávky dusíku, a to hlavně kvůli zpožděním v přepravě a prudkému nárůstu cen zemního plynu, který se k výrobě dusíkatých hnojiv používá. 

Médii proběhly zmínky o nové potravinové krizi i globálním hladu. Jedna zásadní otázka ale zůstává v pozadí: musí být zemědělství a naše potraviny tak závislé na syntetických hnojivech – tedy produktech, které musíme z velké části dovážet, jejichž výroba přímo závisí na fosilním palivu a podílí se pěti procenty na celosvětových emisích skleníkových plynů? Nemluvě o tom, že syntetická hnojiva znečišťují půdu i vodní toky a jsou základním stavebním kamenem modelu zemědělství, který je neudržitelný a nespravedlivý.

Poté, co Rusko v únoru 2022 napadlo Ukrajinu, zažil globální trh s hnojivy rekordní skok cen. Zatímco na dovoz ropy a zemního plynu z Ruska se začaly vztahovat rozsáhlé sankce, hnojiva k nám kvůli obavám z dopadů na potravinovou bezpečnost proudila nerušeně dál. Dovozy do EU dokonce stouply – podíl Ruska na dovozu hnojiv do EU vzrostl ze 17 % v roce 2022 na přibližně 30 % v roce 2025. Jen v roce 2024 se dovoz meziročně zvýšil o více než 33 % na zhruba 2 miliardy USD. Agrochemické společnosti vyrábějící hnojiva, včetně české Lovochemie, mezitím zaznamenaly rekordní zisky.

Kam jsme se od poslední hnojivové a potravinové krize posunuli? Ve snaze snížit závislost na Rusku zavedla EU od července loňského roku cla na dovoz jeho hnojiv. Když jde ale o potravinovou bezpečnost, pouhé odstřižení od Ruska nám trn z paty nevytáhne. Zvlášť pokud budeme pořád závislí na dovozu klíčových vstupů pro vlastní produkci potravin, jako jsou samotná hnojiva, suroviny potřebné pro jejich výrobu, energie, i krmiva.

Z médií mezitím zaznívá, že evropští a čeští zemědělci jsou dobře předzásobeni. To je pravděpodobně spojeno se zaváděním zmíněných cel na ruská hnojiva – v přípravě na zvýšení cen byl nákup větších zásob strategickým krokem, který se teď vyplácí. Jestli ale budou konflikty a výpadky na globálním trhu pokračovat, obavy ze silného tlaku na ceny a potenciálního nedostatku surovin budou v EU čím dál relevantnější. Krátkodobě mohou pomoci opatření na podporu finanční udržitelnosti zemědělských podniků, na které cenové výkyvy dopadnou nejvíce. Dlouhodobě bychom se ale měli zaměřit na budování odolného evropského i českého zemědělství, které bude schopné budoucím geopolitickým, klimatickým nebo tržním šokům čelit bez riskování potravinové bezpečnosti.‍

Vraťme na pole plodiny, které nás zasytí a hnojiva nepotřebují

Jádro problému leží v přirozeném koloběhu živin, především dusíku, který potřebují všechny živé organismy. V minulém století umožnil enormní nárůst obratu dusíku, spuštěný vynálezem syntetických hnojiv, bezprecedentně zvýšit produkci potravin a nakrmit tak rostoucí světovou populaci. Zároveň ale znečištění dusíkem jako nezamýšlený vedlejší účinek dosáhlo úrovně, která daleko přesahuje planetární meze.

S obrovským nárůstem rostlinné výroby umožnila syntetická hnojiva i prudký rozvoj té živočišné – v obou sektorech za posledních 60 let zhruba trojnásobný. K výrobě krmiv pro hospodářská zvířata se v EU použijí podle odhadů dvě třetiny domácí produkce obilovin. Vzhledem k tomu, že na hnojivech je v současnosti závislá významná část produkce plodin používaných v krmných směsích – jako kukuřice, pšenice nebo řepka – dá se očekávat, že současné zdražení hnojiv se promítne i v ceně masa a živočišných výrobků. Další krmiva, jako je sója, je navíc potřeba ve velkém dovážet, což představuje další díru v odolnosti evropského zemědělství.

Výhodnou investicí do odolnosti našeho potravinového systému by přitom byla vlastní produkce bílkovinných plodin pro přímou lidskou spotřebu, jako jsou luštěniny. Například čočka se v Česku kdysi hojně pěstovala, nyní ale roste jen na pár hektarech a naprostá většina se jí dováží. Luštěniny mají navíc výhodnou schopnost fixovat atmosférický dusík do půdy, čímž se snižuje potřeba syntetického hnojení. Dlouhodobě se přitom ukazuje, že Češi jedí luštěnin málo a ochuzují se tak o důležitý zdroj rostlinných bílkovin, vlákniny, vitamínů i minerálních látek.

‍Hnojiva na bázi vodíku nebo lidské moči

Přírodě blízké modely jako ekologické či regenerativní zemědělství se bez syntetických hnojiv obejdou, protože jsou založené na obnově přírody a úrodné půdy. Sice by po odklonu od konvenčního zemědělství hrozil dočasný pokles výnosů, ten ale bývá nejvýraznější během přechodného období, než se půda vzpamatuje z následků intenzivního hospodaření a umělého hnojení. Nižší výnosy se dají kompenzovat cílenou podporou spravedlivé a udržitelné transformace v zemědělství, snížením ztrát a plýtvání potravinami nebo efektivnějším využitím rostlinné produkce pro přímou lidskou spotřebu na rozdíl od krmiv. Střednědobě mohou být podniky hospodařící regenerativně i výdělečnější, protože ušetří na nákladech za hnojiva a další vstupy. Odměnou pak může být systém odolnější vůči klimatickým extrémům, nestabilní geopolitické situaci i šokům na světovém trhu s hnojivy a energiemi.

Dalším krokem k nezávislosti na dovozu hnojiv může být rozvoj evropských kapacit pro výrobu nízkoemisních hnojiv na bázi zeleného vodíku. Náklady na výrobu těchto hnojiv jsou ale zatím příliš vysoké. Navíc v tomto případě přetrvává problém produkování stále nového biologicky využitelného dusíku a fosforu namísto využití toho, který už v zemském cyklu koluje, což dál narušuje přirozený tok živin a způsobuje ekologické problémy. Úplně bez syntetických hnojiv se však minimálně ve střednědobém výhledu neobejdeme, proto je vhodné tuto možnost kombinovat s technologiemi precizního zemědělství. Ty pomocí digitalizace, podrobných dat a automatizace minimalizují hnojení na množství, které rostliny v danou chvíli potřebují a reálně zvládnou využít.

Zefektivnit koloběh živin by mohlo i plošné třídění a následné zpracování bioodpadu, ze kterého se dá vytvořit kompost. V EU však stále většina bioodpadu z domácností končí ve směsném odpadu, odkud putuje do spaloven nebo na skládky, čímž ztrácíme cenné živiny, které by mohly být vrácené do půdy. Sílícím tématem v rámci výzkumu uzavírání koloběhu živin se poslední dobou stávají i hnojiva na bázi lidské moči, zavedení tohoto řešení v praxi ale zatím brání technické výzvy.

Příští potravinová krize, ať už bude způsobená extrémním počasím nebo rozmarem diktátorů, se nás nemusí dotknout jen okrajově. Jestli si ze současných konfliktů máme vzít lekci pro potravinovou bezpečnost, je to fakt, že neexistuje jedno jednoduché a rychlé řešení. Závislost na syntetických hnojivech nevypneme přes noc, ani z roku na rok. Stejně tak nejde za týden obnovit přírodu, uzdravit půdu nebo vybudovat zpracovatelskou infrastrukturu a zajistit stabilní poptávku po luštěninách. A právě proto je nejvyšší čas začít s dlouhodobým a mezisektorovým plánováním toho, jak by měl vypadat odolný potravinový systém, který se při příštím záchvěvu geopolitických vod nerozsype jako domeček z karet.