Větrné elektrárny do energetického mixu potřebujeme

Spolu s komunálními volbami proběhlo také 21 místních referend. Na 6 tisíc lidí se ve 20 z nich vyjádřilo proti rozvoji větrné energetiky a jen jedno referendum dopadlo těsně pozitivně. Otázky byly formulovány různě. Někde se lidé vyjadřovali ke konkrétnímu projektu, jindy hlasovali obecně, zda rozvoj větrné energie v daném místě podpořit, či nikoliv, v některých případech se vyjadřovali k vymezené akcelerační oblasti. Celkově však výsledky místních referend k výstavbě větrných elektráren demonstrují hlavně obavy místních obyvatel. Samy o sobě už neřeší otázku, odkud bude Česko brát v budoucnu elektřinu.

Světový megatrend, ale i scénář v českém Národním klimaticko-energetickém plánu ukazuje, že ač spotřeba energie bude klesat, spotřeba elektřiny naopak poroste, a to zhruba 1,5krát do roku 2050. Z dnešních 65 TWh na úroveň 95 TWh. Elektrifikace průmyslu i dopravy poháněna domácími zdroji jde zároveň ruku v ruce se snižováním znečištění včetně emisí CO₂ a také se zvyšováním naší energetické odolnosti vůči geopolitickým vlivům na globální trh s fosilními palivy. 

Využití uhlí skončí v příští dekádě a politická či ekonomická rozhodnutí mají vliv pouze na to, zda se tak stane na začátku, nebo na konci dekády. Nové korejské jaderné bloky v Dukovanech sice s největší pravděpodobností postavíme, ale otázkou zůstává, kdy se spustí a do kdy naopak poběží stávající bloky.  Zda tedy nové i staré bloky poběží současně 20 let nebo spíše méně. Navíc tolik omílané malé modulární reaktory nejsou ani malé, ani modulární, a zatím neexistují. I tak věřím, že se jich několik postaví a dlouhodobě budeme mít z jádra za splnění těchto předpokladů asi 40 % potřeby elektřiny. Ale čím pokryjeme zbylých 60 %? 

Volit můžeme mezi zemním plynem z dovozu a domácími obnovitelnými zdroji. Teplárny po přechodu od uhlí na zemní plyn nabídnou výkon kolem 3 GW. Mohou vzniknout také paroplynové elektrárny, s nimi se počítá pro kapacitní mechanismy.

Ale čím víc obnovitelných zdrojů postavíme, tím odolnější budeme vůči výkyvům dodávek a cen ropy a zemního plynu například z důvodu geopolitické nestability. Analytické modely pro Národní klimaticko-energetický plán ukázaly, že 40 % elektřiny z fotovoltaiky a větru, v kombinaci s akumulací a s podporou řiditelné kogenerace z bioplynu naše soustava umí zvládnout. To je nárůst z dnešních necelých 10 %. Nemluvíme tedy o zvyšování ke 100 %, jak se často snaží naznačit oponenti takového vývoje.

Jak se tedy vypořádat s tímto rozporem mezi potřebami státu a obavami místních obyvatel? Zde se vrátím k debatě o akceleračních oblastech, kde by mělo být snazší o povolení ke stavbě obnovitelných zdrojů žádat. Souhlasím s odpůrci těchto zón v tom, že vymezení těch akceleračních oblastí, které nebylo probráno s dotčenými obcemi a pro investory nastavuje nesmyslné podmínky, by mělo být zrušeno. Ale stát by měl strategickou komunikací podpořit racionální debatu o využití větrné energie. Obce pak mohou jednat s investory nebo samy zvažovat investici a získat tak přínos pro vlastní rozpočty. 

Bohužel zde se dostávám ke strukturálnímu úskalí, proč u nás neumíme investovat do kvalitních projektů v potřebném rozsahu. A tím je velikost obcí. Malé obce mají omezené personální i finanční kapacity. Posuzovat složité energetické projekty je pro ně náročné, zvlášť když dopady nesou především místní obyvatelé, zatímco přínosy se projeví v celé zemi. A také těžko mohou investice ve výši stovek milionů korun realizovat samy. Na debatu o scelování obcí nevidím nyní realisticky politický prostor, ale mohla by se najít společenství obcí, které budou mít kapacitu společně projekty připravit a realizovat. Nebo si na to najmou firmy, ale investici a následnou výrobu elektřiny budou mít ve své režii. Ani běžnější varianta, kdy obec získá prostředky od soukromého provozovatele na svůj rozvoj, není špatná.

Úlohou státu by nemělo být místním obyvatelům diktovat, že mají větrné elektrárny přijmout. Jeho představitelé by však měli vést poctivou debatu o tom, jaké budou důsledky, pokud je stavět nebudeme. Energetická bezpečnost, ceny elektřiny i konec spalování uhlí nejsou témata, která by se dala řešit obec po obci v referendech.

Místo strašení zdražováním mluvme o tom, jak výnosy z emisních povolenek smysluplně využít

Jednání Rady ministrů životního prostředí a následně Evropské rady v polovině října ukázalo, že shodu na zrušení nebo dalším odkladu celoevropského zavedení nového emisního obchodování ETS2 za rok 2028 není možné najít. Skupinu V4 podpořila jen Itálie a Řecko. Samozřejmě politická krajina je dynamická, po některých národních volbách ve velkých státech se pozice může změnit. Ale zatím platí, že největší úpravu vyjednalo Česko ještě v roce 2025. Nejdůležitější změnou, kterou se minulé vládě podařilo prosadit, jsou mechanismy cenové kontroly. Ty mají zabránit prudkému růstu ceny povolenky v situaci, kdy by hrozilo výrazné zatížení domácností nebo podniky.

Nicméně pořád platí, že při předpokládané cenové hladině se zavedení ETS2 Česku vyplatí. Každý rok odchází z naší ekonomiky přes 100 miliard korun za dovoz ropy a zemního plynu do zahraničí. Pokud chceme být odolní vůči výkyvům cen na světových trzích s fosilními palivy, tak jejich spotřebu musíme snižovat. Například investicemi do zateplení domů, tepelných čerpadel, kolejových vozidel nebo modernizace vytápění. Takto investované prostředky zůstávají z velké části v české ekonomice. Česko je navíc ve výrobě mnohých těchto technologií šampion. 

Odpůrci zavedení ETS2 argumentují, že systém povolenek odmítají, protože vyšší náklady na vytápění a dopravu zasáhnou hlavně nízkopříjmové domácnosti. Zčásti to není pravda, dopad na domácnosti v řádu stokorun měsíčně je citelnější pro vyšší příjmové skupiny. Nicméně dopad na domácnosti celkově samozřejmě nastane a tedy tuto námitku nelze jen tak odbýt.  A právě proto je důležité vést debatu a kvalitně rozhodnout, jak stát využije výnosy systému. Prostřednictvím fondu měly totiž jít vedle investic do systémových řešení právě jako kompenzace potřebným domácnostem.

Zkusme se zamyslet, co by se stalo a zda by domácnostem a celkově české ekonomice pomohlo, kdybychom ETS2 navzdory ostatním státům EU v Česku nezavedli. Za prvé bychom ztratili zdroje ze sociálně-klimatického fondu řádově ve výši 50 miliard korun a také přišli o národní výnosy, ve výši přes 100 miliard korun, obojí počítáno do roku 2032. Tedy o prostředky, jež můžeme reinvestovat v české ekonomice. Za druhé bychom platili Komisi stamilionové roční pokuty, protože bychom nesplnili požadavky, ke kterým jsme se jako země zavázali.  

A za třetí si zbytečně zvýšíme bariéry pro přístup na vnitřní evropský trh. Pokud německý kamion bude platit emisní povolenku a český ne, co nastane při kontrole kousek za Rozvadovem? Bude se vybírat uhlíkové clo? Zakáže se přístup českých dopravců do tendrů na západ od nás? 

Připomínám, že největším benefitem členství v EU pro malou otevřenou ekonomiku je právě přístup na společný vnitřní trh. Místo 10 milionů zákazníků oslovujeme 450 milionů. Pohyb zboží a služeb určitě není zcela bezbariérový, ale zhoršovat si ho, by pro Česko byla střelba do vlastní nohy, případně výše. 

‍